Délka a typ kabelu může ovlivnit kmitočtovou odezvu systému a jeho náchylnost k šumu. Zásadní vliv má také impedance linky.
Signálové kabely od výstupů s vysokou impedancí (5kiloOhm a více) by neměly být delší než cca 7 až 8 metrů, i když má použitý kabel malou vlastní kapacitu. Vyšší impedance vyžaduje vždy kratší kabel.
Pro zdroje signálu s nízkou výstupní impedancí (600Ohm a méně), je akceptovatelná délka kabelu 30 metrů nebo i více. Pro výstupní impedance 50Ohm a méně jsou použitelné délky kabelů do 300m s minimálnímy ztrátami.
Ve všech těchto případech se na ztrátách na vyšších kmitočtech podílí společně tyto faktory: kmitočtová charakteristika zdroje signálu, požadovaná kmitočtová charakteristika celého systému, velikost kapacity a vnitřního odporu kabelu, takže uvedené kabelové délky nelze považovat za „absolutní“ pravidlo.
Citlivost na rušení je dalším faktorem, který ovlivňuje použitelnou délku kabelu. Pokud se rušivé napětí určité velikosti indukuje do vysokoimpedančního kabelu stejně tak jako do nízkoimpedančního, představuje to vyšší nápor na vysokoimpedanční obvod. Předpokládejme, že rušivá energie vstupující do kabelu je více méně konstantní v obou případech. Nízkoipmedanční vstup je buzen spíše výkonem, zatímco vysokoimpedančnímu postačuje buzení napětím. Indukovaná rušivá energie má tedy „větší dřinu“ s buzením malé impedance – nemá na to dostatek sil – takže méně šumu pak zesiluje vstupní obvod. Indukované rušení není naopak zatíženo vysokoimedančním vstupem a je zesíleno.