S elektronkami se setkáváme prakticky denně. Z drtivé většiny oborů elektroniky byly elektronky spolehlivě a účelně vytlačeny polovodiči, nicméně obrazovka běžného PC monitoru, na kterém si možná právě teď čtete tento úvodník, není nic jiného, než speciálně upravenou elektronkou. Koncový stupeň vysílače, z něhož posloucháte vysílání svého oblíbeného Radiožurnálu, je osazen elektronkami, při jejichž spatření /a hlavně měřicích přístrojů, které ukazují , co do nich teče/ se tají dech. Rovněž koncové stupně velkých televizních vysílačů bývalé sítě 1.programu, ze kterých sledujete svou oblíbenou Novu, jsou osazeny speciálními elektronkami,které ale s běžnou elektronkou mají společný jen název a princip činnosti /u klystronů ani ten princip ne/.
Televizní kamery, snímající Váš oblíbený pořad Volejte řediteli, jsou osazeny speciálními snímacími elektronkami. Další elektronkou,kterou máte přímo doma v kuchyni, je Vaše oblíbená a bezporuchová mikrovlnná trouba Samsung, ve které je zdrojem kmitočtu 2,4GHz a výkonu 800-1200W právě speciální elektronka – magnetron. Konečně k Vám elektronky pronikají i v hudbě – řada kytaristů zvučných jmen tvoří zvuk svých jedovatých riffů právě na elektronkových zesilovačích, oblíbených pro svůj charakter a barvu zvuku. Elektronky umožnily rozvoj komunikace, radiotechniky a elektroniky tak, jako průmysl a dopravu ovlivnily parní stroj, spalovací motor nebo elektromotor. Takže pokud se chcete dozvědět, jak ty žhnoucí skleněné trubky ve Vašem kytarovém kombu /či jiném elektronkovém přístroji/ vlastně pracují, čtěte dál.
1. Co je to elektronka
Elektronka je elektronický aktivní prvek, pracující na principu řízení toku elektronů, vytvořeného tepelnou emisí ve vakuu. Původní název lampa,který se používá občas i dnes, byl odvozen od samotného vzhledu prvku a také zkratkou plného označení elektronová lampa – první elektronky byly totiž jen upravenými žárovkami a vypadaly velmi podobně. Moderní označení elektronka, hovorově lampa které se udrželo až dodnes, lépe vystihuje jak samotnou funkci prvku, tak i princip činnosti. Podle druhu a funkce má elektronka dvě a více elektrod /nepočítaje žhavicí přívody/, umístěných ve vzduchoprázdné skleněné či kovové baňce. Tyto elektrody jsou přes zátavy ve skle vyvedeny mimo baňku a podle druhu provedení jsou buď přímo kontaktními kolíky, případně /u starších nebo výkonnějších typů/ připájeny k různým druhům patic. Patice je pak speciálním tmelem /podobně jako u žárovek/ přitmelena k baňce a tvoří tak kompaktní celek. Elektronky jsou také prvky v praxi velmi odolnými proti nešetrnému zacházení/z elektrického hlediska/ a krátkodobě odolávají i značným přetížením. Zkrat na výstupu plně vybuzeného elektronkového zesilovače mu většinou nijak neublíží, v zapnutém a funkčním elektronkovém zesilovači či přijímači se lze takřka beztrestně šťourat šroubovákem či měřicími hroty a trefíte-li to správné místo, odmění se Vám za to řádným kopancem, popáleným prstem od vysokého ss anodového napětí nebo upálenou špičkou dotyčného šroubováku – to když jím vybijete elektrolyty řádu desítek až stovek uF, naládovaných ovšem na napětí 300-800V. Přijdete-li s elektronkami do styku, chovejte se k nim s patřičnou úctou /bezesporu si ji zaslouží/, třeba i při odnášení dědečkova starého elektronkového rádia na smetiště dějin /tedy do kontejneru/. Je to možná přístroj, který vydržel hrát třeba padesát let a po několika doslova drobných zásazích /zvláště u přijímačů renomovaných značek/ by toho byl schopen i dnes. Ze zaprášené dědečkovy půdy právě snesené rádio velmi nedoporučuji okamžitě připojit do sítě a zkoušet, zda náhodou nehraje. Lze se dočkat pouze zápachu z pálícího se síťového trafa, případně při větším štěstí i exploze filtračních kondenzátorů. Těch bývá v přístroji i několik a vybuchnou-li současně, dokáží odervat horní desku dřevěné skříňky přístroje, případně na tváři vyrobit brázdu na pár stehů. Nikterak se nebudu tajit tím, že kromě šestnáctiletých zelenookých zrzek je mým dalším koníčkem – poslední dobou zanedbávaným ve prospěch toho prvního – příležitostný sběr a restaurování elektronkové zesilovací techniky. Chovám totiž velkou úctu jak k těmto krásným zrzavým zázrakům přírody, tak i k umu a technické invenci našich dědů a pradědů – konstruktérů, zvláště těch předválečných.